Motokros – trať, jezdec, motorka

Svatá trojice motokrosu. 3 hlavní aspekty, na kterých je postavený celý sport. Tratě, na kterých se jezdí. Jezdec, anebo taky slangově pilot, který překonává hranice možného. A motorka, na které předvádí výkony.

Kde se motokros jezdí

Začneme při zemi, doslova. Motokros se jezdí na uzavřených, výhradně upravených tratí. Po Evropě jich najdeš nižší stovky, každá úplně jiná. Liší se povrchem, délkou, náročností.

Borci, co kdysi dávno začínali s motokrosem, jezdili v terénu, v lesích, na polích. Zkrátka, kde to šlo. S rostoucí popularitou sportu začali jezdci navrhovat a stavět motokrosové tratě, na kterých se trénovalo a závodilo. Jízda už nebyla po náhodné cestě, ale po připravená trati s různými typy terénu a překážek. Z malých okruhů se staly rozlehlé areály, tratě nabraly na délce a dnes není výjimka, aby závodní trať měla okolo 2 kilometrů. Tím se dostáváme do současnosti.

Ukážeme si příklady

Pohodlně se usaďte, my si vezmeme elektronickou tužku a probereme si základy.

Začínáme v Česku

Česko je doménou tzv. old schoolu, neboli stará škola. Tratě bývají namotané v kopci, jezdec vyjede na vrch a rovnou to krosí zase dolů, do kopce a zase z kopce a takhle po většinu délku trati. Běžně se jezdí na hlíně či jílu, ve zkratce tvrdší povrchy – to, na jakém povrchu se závodí, ovliňuje rychost, kterou jezdci vyvinou i způsob jízdy.

Jdeme za velkou louži – USA

Amerika má tratě postavené na rovině. Jsou extrémně technické = prověří jezdce v tom, jak dobře ovládá motorku. Najdeš na nich dvojité, trojité skoky, rozdělení tratě, předěly zatáček, proskakováky. Všechno zmíněné jde projet odlišně, každý pilot si volí vlastní techniku, vlastní způsob jízdy. Prostě svoboda, i proto na závodech v Evropě často uslyšíš USA styl, když si piloti jedou svoje, nebo je trať podobná těm v Americe. Povrchy tratí jsou potom běžně namixované z písku a hlíny. Ano, matroš se dá kombinovat, takže jdou vytvořit i zajímavé mixy.

A zpátky do Evropy, písek a motokros

Španělsko, Itálie a Belgie jsou velmoci na pískové trati. Ne, že by jízda na nich byla něčím podobná procházce na pláži. Závodit na písku je extrémně náročné. Jezdec potřebuje sakramenskou fyzičku, celou jízdu drží plyn a motorka brzdí jakmile jen trochu ubere. Na písek se navíc přezouvají spešl gumy, na kterých je písek dobře sjízdný. Jezdci na písek jezdívají trénovat techniku i fyzičku na sezónu. Písek je sjízdný kdykoliv – v zimě, i když prší nebo mrzne. I proto se jezdci na zimu stahují do Itošky a Španělska.

Německo má všehochuť

Spousta tratí je v Německu na pískovém podkladu, ale o super technické nebo old school tratě taky není nouze. Každý si tu najde něco, co ho baví. Na pilotech z Německa je dobře vidět, jak všetranní jsou, díky zázemí v domovině.

Tihle borci se nebojí překonávat limity

A teď se možná ptáš, jestli se kluci na těch tratích jenom nevozí. Zasvěcení vědí, pro všechny nepolíbené motokrosem, motokros je extrémně náročný sport, především na fyzičku. Udržet motorku v rychlostech desítek kilometrů za hodinu je sakramensky náročný. Borci potřebují sílu a výdrž podobnou atletům. Po celou dobu závodů, klidně i 25 minut, mají maximální tepovou frekvenci. Do toho psychicky vypjaté situace – předjíždění, úrazy během závodů nebo start, během kterého se 40 borců najednou snaží urvat to nejlepší místo. K tomu potřebují dobrý balanc, postřeh a schopnost vyhodnocovat situace v mžiku vteřiny.

Co nosí jezdci na motokros

Úplně na úvod, amatéra na trati uvidíš v plný zbroji, zatímco kluky na závodech MAD nebo třeba Mistrovství světa můžeš vidět v tričku, helmě a motokrosových botech. Proč? Čím více oblečení a chráničů máš, tím větší bezpečí, ale současně tím nižší komfort a tím vyšší váha.

Na jakých mašinách se ty „motokrosy“ jezdí

Motokrosovou motorkou potkáš na silnici jedině naloženou na vleku nebo v kamionu. Crossky jsou upravené speciálně na závodění, takže nemají SPZ, blinkry, ani světa. Jsou dělaný tak, aby měly maximální výkon a nejnižší možnou váhu, běžně okolo 100 až 120 kg. Crosska jezdí do rychlostí 125 km/h. Možná bys čekal víc, ale klíčová tu není maximálka, ale výkon. Na tratích, které jsme si popsali výše, je vidět, že něco okolo maximálky dosáhneš párkrát, ale většinu času potřebuje jezdec zrychlení a sílu, aby překonával terén a odpor, který mu klade.

Druhy motorek

Motorky se vyrábějí různě silné, a podle toho na jaké motorce pilot závodí, se určuje, v jaké kategorii odstartuje na závodech MAD.

125 ccm – motorka pro juniory

První dospělá motorka, na které se závodí je označována 125 ccm. Na trati ji poznáš podle bzučícího zvuku při jízdě. Má menší motor a řídit ji bude klučina do 18 let – na stopětadvácách jezdívají nejmladší jezdci, kteří na MAD závodí.

250 ccm – přechodová kategorie

Tady už máme věkový mix – od 16 do 22 let. 250 ccm si osedlávají kluci, kteří přecházejí z motorky s nižším výkonem. Právě v této kategorii se rozhoduje, zda bude jezdec závodit na profi úrovni a následně se přesune ke 450ccm. Poznáš ji podle hrubšího zvuku, který vydává při jízdě. Má větší motor oproti 125 ccm a běžně má černou (anebo tmavou) tabulku s bílými čísly – máme na mysli tabulku, kterou má jezdec na motorce se svým číslem. Jezdec si tabulku samozřejmě může změnit, ale profíci jezdí na továrních motorkách, které jim dodávají přímo fabriky – tabulka zůstává z výroby tmavá a jezdec ji běžně němění.

450 ccm – motorky pro největší dardy

Oproti 250 ccm má ještě větší motor. Tyhle mašiny má největší výkon, uřídit ji dokážou jen opravdoví profíci, kteří už mají najeto nějakou tu sezónu. Běžně mají 450 ccm z výroby bílou tabulku s černýma číslama, takhle ji jednoduše poznáš od 250 ccm.

Závody jsou místo, kde jezdci ukážou, co v nich je

Po Evropě se pořádají závody všech velikostí, menší pro úplné amatéry, střední pro hobbíky a poloprofi jezdce a nakonec závody té nejvyšší úrovně – nejzajímavější pro diváky. Tady jezdci závodí v nejvyšších rychlostech a jízda samotná baví i člověka mimo motokros – je svižná, spousta skoků, zajímavé manévry.

Jak to chodí na závodech

A teď se dostáváme k samotnému hřebu článku – závody. Jezdí se o víkendech, jezdci přijíždějí už několik dní dříve, diváci běžně jezdívají den před závody, aby si užili zábavu, doprovodný program, zašli si pro autogram. Den před závody mají každé závody trochu jiné, ale závodní den zůstává téměř stejný skoro všude, tak si ho pojďme popsat.

Tréninky na seznámení s tratí

Začínáme závodní den. Během tréninků si jezdci najedou trať, aby zjistili, kde je jak připravená, co půjde jak skákat, kde to klouže, a kde to naopak jede jak po másle.

Kvalifikace určuje startovní místo

Všichni jezdci z každé kategorie mají povinnou kvalifikaci, která následuje po trénicích. Jezdci závodí okolo 20 minut, během kterých objedou trať až 10krát, cílem je zajet během jednoho kola tzv. totální pilu, přeloženo do lidštiny, nejrychlejší možný čas.

V případě, že např. vystartuje do kvalifikace 60 jezdců, postupuje jich jenom 40 s nejlepším časem. Startovací žebřík je dělaný přesně na 40 jezdců, to stejné trať. Dle času se potom určuje i místo, ze kterého bude jezdec startovat. Jezdec, který zajede nejrychlejší čas, si první vybírá místo na startovacím žebříku, druhý vybírá druhý, atd. Nejlepší místa se odvíjí od charakteru trati, některé starty vedou do kopce, jiné do zatáčky, z kopce, apod. Jezdec chce většinou být nejblíže následující zatáčce.

Dva závody rozhodnou o vítězi

Jezdci po kvalifikacích jedou první a druhý závod. V každé rozjížďce za své umístění jezdec nasbírá určitý počet bodů, první místo 25 bodů, odstupňováno až do 20. místa, za které je 1 bod. Oba výsledky se sečtou.

V případě, že by oběma jezdcům vyšel stejný počet bodů, př. v první jízdě zajede jezdec na 10 bodů, a druhá jízda se vydaří na 25 bodů v součtu 35 bodů. Druhému jezdci vyjdou body v přesně opačném pořadí, první závod 25 bodů, druhý závod 10 bodů. Oba mají stejně bodů. Rozhodující je vždy druhá jízda, tzn. že jezdec, který získal v druhé jízdě více bodů, bere lepší místo v případě bodové plichty.

Z výsledků z obou rozjížděk se potom určují body do celého SERIÁLU a na základě celkového počtu bodů vzejde celkový vítěz šampionátu, který se skládá z několika závodů.

Start je nejnapínavější část závodů

Jezdci se před závodem seřadí na startu – už víme, že podle kvalifikačního času. Start potom určí slečna, která jezdcům ukáže ceduli s číslem 15, a potom s číslem 5. Jde o sekundy, které zbývají do startu. Jakmile od ukázání cedule s 5 uběhne 5 sekund, spadne jezdcům závodní žebřík a vystartují.

Kdo první projede první zatáčku hned po startu vyhrává tzv. holeshot (na trati je vždy vyznačen čarou) a má nejlepší místo pro to vyhrát závody, pokud se tedy udrží na špici po dobu až 25 minut, kterou se jedou závody. Za holeshot je zvyklostí dávat finanční prémii.

Jede se naměřený čas + jedno nebo dvě kola

Jakmile se odjede 25 minut (naměřený čas), v cíli se jezdci ukáže tabulka s nápisem +1 nebo +2. Jde o kola, která se pojedou navíc k naměřenému času. Jezdci v posledních kolech vědí, že tady mají příležitost urvat lepší místo anebo si udržet současné, a takže se během posledního kola pouštějí do těch nejzajímavějších soubojů. Tady se jede do posledního dechu.

Je to tam, teď už víš všechno

Dobrá práce, dočetl ses na konec tohohle článku. S touhle znalostní výbavou se můžeš vydat na svoje první závody MAD, když už víš, jak to chodí, i na co koukat. Těšíme se na tebe.