
Jak povrch motokrosové trati ovlivňuje jízdu a výkony jezdců
Povrch motokrosové trati mění úplně všechno
Od charakteru trati se odvíjí celý závod. Na mokrém jílu pojedeš extrémně opatrně, abys to přežil bez pádu. Na písku si dáváš pozor, abys nezpomalil. A na hlíně si kontroluješ rychlost a dopady. Povrchů a jejich kombinací bys na tratích napočítal, že by ses možná ani nedopočítal. Společně si probereme ty hlavní. A spešl komba necháme na samostudium.
Jízda na písku není žádná procházka po pláži
Solidně jezdit na pískových tratí je umění, které musejí jezdci pilovat – dlouho pilovat. Písek má, narozdíl od hlíny, sypký charakter – kolo se jednoduše zaboří do mělkého, a tak jezdci musejí držet neustále plyn a balancovat na pohyblivém materiálu.
Trať se lehce změní každým projetím motorky. Písek se přesouvá, takže se musíš dívat, kam, jak, a co projedeš – na závodech na písku můžeš jezdce sledovat, jak dobře se kdo dokáže přizpůsobit.
Písek vyžaduje fyzičku a maximální soustředěnost jezdce. Každé i sebemenší zpomalení může skončit pádem. A ani mašina to tady nemá jednoduché. Do motorky se neustále dostává písek – brzdové destičky nebo ložiska dostávají extrémně zabrat a technici tu musejí dbát na pravidelnější servis.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti
Na druhou stranu – na písku můžeš jezdit kdykoliv – když mrzne, i když prší. A kdo se naučí jezdit dobře na písku, zajede už cokoliv a kdekoliv.
Hlína na motokrosové trati? Značka ideál
Hlína má nejlepšejší přilnavost s motorkou, pro jezdce je jízda na ní jednodušší, plynulejší. Na druhou stranu tu bývá víc skoků a technických prvků. Terén je členitější a hlavně tu jezdci dosahují znatelně vyšších rychlostí – např. oproti pískovým tratím. Hlína neklade tolik odporu. Jednodušeji na ní vznikne rovinka, na které piloti mohou jet na doraz maximální rychlosti. A to platí i pro jezdce, kteří nepatří zrovna ke špičce.
Hlína je zkrátka rychlá a to umožní jezdcům skákat delší a divácky i jezdecky atraktivnější skoky. V České republice i celosvětově je většina tratí hlinitá nebo alespoň s vyšší příměsí hlíny.
A nevýhody? Jedna poměrně velká. Na hlíně se nedá pořádně závodit v zimě, matroš zamrzne a trať nejde připravit. I proto se mnoho jezdců na zimní měsíce přesouvá do teplejšího podnebí.

Jílová trať se může rovnat boji o přežití
Jíl namixovaný s hlínou je extrémně náročný na přípravu trati. Materiál není ani zdaleka tolik tvárný jako hlína, natož v porovnání s pískem. Koleje (drážky v zemi), které se vyjíždí bývají tvrdé, horší na projetí.
Pokud trať v létě ztvrdne (vyschne a už nejde řádně upravit), říká se, že je to jako jezdit na betonu. A ve chvíli, kdy se trať nakropí (zavlažovacím systémem okolo trati), stane se kluzištěm, na kterém se jezdci především snaží nespadnou a dojet do cíle.
Kombinace povrchů na motokrosové trati
Hlína s pískem je nejběžnější kombinačka moderních tratí – matroš je tvárnější, sypčejší, lépe se s ním pracuje bagristům, kteří trať přirpavují a jezdci se po něm lépe jede. Jezdecky by se dal označit za nejoblíbenější povrch, ale samozřejmě každý má své preference.
Vranov u Brna je parádní příklad. Povrch dobře drží, jezdci si tady zaskáčou, ale současně je trať tvárnější, koleje se přesouvají a jezdci tu musejí zvládat rychlost, skoky a především balanc.

Můžeš mít rád co chceš, ale trénovat musíš na všem
I tak, jezdec chce trénovat na každé trati. Na písku potrénuje fyzičku a práci s plynem, na hlíně techniku, skoky a zatáčky, na jílu se jezdec učí práci s motorkou a jízdu v nejnáročnějších podmínkách.
Prší, prší jen se leje, kudy tu trať projedeme
A teď přichází jedna zásadní změna.... Co když naprší? Motokros se jezdí za všech podmínek. Ať prší nebo svítí, a pokud naprší a tím nemyslíme tři kapičky, ale dvoudenní přívaláky, povrch se kompletně změní. A změní se podle povrchu, do kterého naprší.
Jízda na mokrém písečku je ještě o zrnečko písku těžší, než na suchém. Kola se boří do matroše – ještě o několik čísel více než normálně. Motorka dostává 2krát tak větší grády a jezdec má jízdu o to náročnější. Jezdcům se brýle neustále špiní, mají horší výhled a fyzička je tady potřeba víc, než kdekoliv jinde.
Z mokré hlíny vznikne hluboké bláto. Jezdci tu musejí dávat pozor na plyn, protože stačí jediný špatný pohyb a jsou na zemi. Hlína extrémně klouže a dokáže být neskutečně zrádná.

Mokrý jíl je bez nadsázky boj o přežití. Na motorku se nalepí povrch z trati – hmotnost motorky se zvyšuje o jednotky až nižší desítky kil. Všechno klouže, pády bolí jakoby byly na asfalt a závody jsou hlavně o tom nespadnout a rychle dojet do cíle.
A nakonec malá zajímavost o MX tratích
Co nikdy nechce pilot vidět na trati, jsou kameny. A tak často uvidíš pořadatele chodit po trati a vyhazovat kameny na stranu, protože by jezdcům mohly znepříjemnit jízdu, nedej bože je zranit.
Mrkni se, na jakém povrchu se pojedou MAD závody.





